Berlín Alexanderplatz

„Dýchání jednostejné všickni mají, aniž co více má člověk než hovado.“

Berlín dvacátých let. Chór velkoměsta. Tepající organismus. Labyrint zvuků, rozhovorů a příběhů. Reklamní hesla, politické projevy, novinové titulky, úřední vyhlášky, písňové nápěvy, křik nemocných, cinkání tramvají, hluk strojů, tříštění sklenic, utrpení prasat na jatkách, vzdychání, palba, žrádlo, chlast a šepot smrti jako podhoubí bolavého příběhu dělníka a kriminálníka Franze Biberkopfa a radikalizace jeho národa.

Hudebně scénická adaptace expresionistického románu Alfreda Döblina Berlín Alexandrovo náměstí, který se řadí mezi vrcholy německé meziválečné moderny. Divák spolu s postavamy románu bloudí labyrintem slov a zvuků po Alexandrově náměstí, kde ještě nestojí ikonická televizní věž, kde se bourá staré a staví nové, kde se prodávají noviny a holky. Hospodami, kde se schází galerka, a kde se střetávají a explodují komunistické, anarchistické a fašistické ideologie. Jatky, kde teče krev, bučí, mečí a kvičí umírající dobytek, kde vládne smrt. Byty, kde se souloží, znásilňuje a bije, aniž by tomu kdokoli věnoval pozornost.

Otěže příběhu drží v rukou Smrt, která vidí do každého zákoutí města i duše, která se periodicky připomíná, vede diváka příběhem, zavádí jej do slepých uliček a zase vrací k příběhu France Biberkopfa, na němž má svůj osobní zájem. Hrdinové inscenace nejsou šlechtici, vzdělanci, rozervanci ani umělci. A přesto mají tihle bezvýznamní lidé rozměr antických hrdinů.