Stopy zbloudilých

Handkeho tradičně/experimentální text je básnickým podobenstvím o cestě a zanechávání stop. Neustálé bloudění jednotlivců i dvojic se stává blouděním mocných davů, hmyzu, pavouků, ptáků. Všechno začalo banálním sousedským sporem, běžnou manželskou hádkou a končí příletem komety, bezradnou migrací globálního charakteru, apokalyptickým koncem času.

Handke zkoumá „nové možnosti své dramatické a divadelní poetiky a posiluje a rozvíjí epické prvky a lyrické ladění. Základním stavebním kamenem své poetiky, vedle chůze, přicházení a odcházení, činí fragmentárnost, prchavost, pomíjivost.“ (Zuzana Augustová: Rozhněvaný i nostalgický poutník Evropou). Ve zlomcích situací se každodennost setkává s mýtem, absurdní komika s různými, často tragickými, modely mezilidských vztahů. Tak dlouho jsme hledali „třetího“, až jsme zapomněli na „druhého“. Tak dlouho jsme se vzhlíželi v pouhých odlescích, až se naše existence stala stínovou. Co bychom vyčetli z obrazu vlastních stop? Stopy zbloudilých mají univerzální charakter, a přesto velmi přesně definují aktuální společenské napětí; jsou hlubinnou výpovědí o hledání správného směru (nebo únikové trasy) i o přijetí bloudění a zmatku jako existenciální nutnosti, o bloudění a zmatku jako možném počátku znovuzískané orientace.