Cüneyt Sepetçi

Cüneyt Sepetçi -- Romský klarinet i čtvrttónové klávesy z istanbulské svatby
 
I ty nejdivočejší balkánské kapely vyblednou, když je srovnáme se svatebními ansámbly z Istanbulu. Sóla klarinetisty Cüneyta Sepetçi připomínají ohnivý gejzír, který protínají řízné a věčně proměnlivé tóny čtvrttónových kláves, s doprovodem několika křížících se rytmických vrstev darbuky, tapanu i orientálně naprogramovaných lichých rytmů. Závratně vzpínající se melodie vyostřuje pronikavý zvuk dvouplátkové zurny i evropských houslí. Poslední album vydal Sepetçi u kultovní značky Living Music Duplication, kterou v Novém Mexiku vedou členové skupiny A Hawk and A Hacksaw. Album vzbudilo nadšenou reakci v odborném tisku, včetně respektovaného britského časopisu Wire, který otiskl několikastránkovou reportáž z istanbulské party, na níž byl Cüneyt Sepetçi hlavním účinkujícím. 

Jeho domovská čtvrť Dolapdere leží hned za náměstím Taksim, které se roku 2013 stalo místem mnohadenních protestů proti developerské zástavbě parku Gezi. Na istanbulská měřítka se jedná o relativně malou čtvrt se silnou romskou komunitou, která zde žije už od dob Osmanské říše. Zvláště strategickou polohu má pro hudebníky: restaurace i pěší zóny, v nichž pulsuje noční život, jsou v těsném sousedství. Se svojí rodinou tu bydlí i Cüneyt Sepetçi, který pochází z dlouhého rodu romských muzikantů. Party, kterou měsíčník Wire popisuje, probíhá na náměstíčku na konci slepé ulice. Sepetçi testuje aparaturu, soundcheck plynule přejde v mnohahodinový koncert bez pauzy v ohlušující hlasitosti. Vedle klarinetu jsou dominantním nástrojem klávesy, v turecké hudbě relativně nový objev. Vytvářejí glissanda i laserově ostré mikrotóny, jejichž výšku lze přesně řídit ovládacím kotoučem. Tóny klávesového syntezátoru autenticky kopírují styl, jakým by hrála turecká citera kanun či akordeon, hráč má z obou nástrojů důkladnou průpravu, kterou aplikuje na klávesy. Když Sepetçi na klarinet spustí pomalou a uhrančivou melodii, pro hosty i příbuzné nastane vzácný okamžik klidu mezi divokým tancem i hlasitým křikem, jímž posluchači dávají najevo obdiv hudebníkům. Ti jsou nepostradatelným článkem společenského života v této miniaturní čtvrti uprostřed jednoho z nejdynamičtějších světových velkoměst. Jejich hudba, která provázela oslavy už od vzniku Osmanské říše, má ty nejlepší vyhlídky do budoucnosti. Jestli bude mít obdobou výdrž i samotná čtvrt nikdo nedokáže zaručit, ale duch zdejších komunit bude pokračovat právě díky hudbě, která navazuje na staletí dlouhé tradice. 

Satanic Samba Trio (Brazílie) -- Ďábelský útok na stereotypy konzumního popu. 

Nehrají sambu, nejsou trio a cílem je „dekonstrukce“ brazilské hudby. Jejich metoda navazuje na novátorské postupy Captaina Beefhearta, Henry Cow či Už jsme doma. Jedná se však o spřízněnost náhodnou - nikdo z hudebníků tyto průkopníky neznal, motivací je jen odpor k omletým klišé. Kapelník a basista Munha da Sete řadí k svým inspiracím Mahlera, Stravinského i Stockhausena. Provokace, disonance, ironie, bizarní podiové kostýmy se prolínají se sofistikovanou hudební erudicí, znalost not je podmínkou. Skupina patří k těm nejlépe střeženým tajemstvím brazilské scény, žánrová nezařaditelnost i opozice vůči typicky brazilským klišé její prosazení na mezinárodní scéně trochu brzdily. V Praze představí své nové album Xenossamba. To se od předchozí tvorby liší krátkými a úsečnými skladbami, které představují světový rekord v hustotě nápadů na časovou jednotku - díky čemuž kritika označuje styl skupiny za "punk-jazz". 

Skupina vznikla roku 2002 v hlavním městě země Brasilia, nově vystavěném před 60 lety dle návrhů světoznámého architekta Oscara Niemeyera, který postavil i sídlo OSN v New Yorku. Kapelník a basista Munha da Sete tu vyrůstal v dětském gangu a odpor k vžitým pořádkům si zachoval dodnes: "Zmást posluchače je dobré, otvírá to možnosti a směruje vás to na nevyšlapané stezky. I když město Brasilia je relativně mladé, má už svoji hudební tradici. Vystavěné bylo skutečně v pustině na zelené louce, možná tam žili nějací Indiáni, ale vláda je dost ošklivě odsunula." Za pět let byla Brasília hotová. Motivů bylo několik: rozvinout a pozvednout venkov, a též posunout sídlo vlády z přímořského Ria de Janeira do vnitrozemí, v obavách před námořní invazí. Munha během dospívání vstřebával spolu s avantgardní soudobou hudbou i brazilský pop a nějakou dobu dokonce poslouchal heavy metal: "My útočíme na klišé, na ty malé detaily, které se generaci po generaci opakují. To mě vždy štvalo, je to jako rakovina, proti tomu bychom měli něco dělat! Je tedy nutné ta klišé rozebrat, dekonstruovat, zesměšnit, odstranit z organismu. Nepopírám, že v Brazílii máme velké umělce, kteří hrají sambu, ale také jsou stovky průměrných rutinérů. Hudba co se hraje v radiu, na karnevalu, ten brazilský popík, to je samá kopie a klišé." Brazílie je přitom mnohem víc otevřená ostatním kulturám než třeba evropské země, což už kolem roku 1920, dávno před globalizací, deklaroval básník Oswald de Andrade, zakladatel hnutí Antropofagico, tedy Kulturní kanibalismus. Rock v Brazílii naopak mnozí vnímají jako exotiku, kterou publikum bere přehnaně vážně. "Sběratelé si kompletují sbírky, fanynky omdlévají i když není pádný důvod," říká Munha. Zatímco mainstreamový rock trpěl vždy přetlakem narcisismu a nedostatkem humoru, brazilská hudba dle něj představuje kontrast: "Prošli jsme spoustou problémů: diktatury, násilí, politické skandály. Když je realita příliš krutá, kultura a humor mají roli terapie." Ale co když se jednoho dne stane z hudby Satanic Samba Tria mainstream a zvuková kulisa do čekárny u zubaře? "Ano, a proto jsme natočili poslední album Xenossamba. To je parodie na zvukové kulisy, ambient. Či přesněji řečeno, ambient pro brazilské mučírny. Ne, tady nenarážím na vězení vojenských diktatur." Central European Jazz Connection (Pl/H/Sl/Cz) -- Jazzový superband se středoevropskými kořeny 

Díky hráčům jako Zbigniew Namysłowski patří Polsko k jazzovým velmocím, světovou reputaci mají i další země visegrádského regionu, sestavit z jejich reprezentantů jazzový superband není prázdné gesto, ale naopak nejlepší cesta jak ve světovém kontextu zviditelnit osobnosti, které si to zaslouží. Pianista Kuba Stankiewicz byl nejen dlouholetým členem skupiny Zbigniewa Namysłowského, ale koncertoval i s velikány jako Artie Shaw či Art Farmer, maďarský trumpetista Kornél Fekete-Kovács hrál v nejlepších evropských orchestrech (dánský IASJ Big Band) i se světovými špičkami jako Dave Liebman, Johnny Griffin, Bob Mintzer, Peter Erskine či Herbie Mann. Ze Slovenska pochází kytarista Matúš Jakabčic, čtvrtým členem je český basista Tomáš Baroš, který za sebou má spolupráci s Idou Kelarovou, Ivou Bittovou a dokonce i s Georgem Mrazem. Všichni jsou zároveň vyzrálými autorskými osobnostmi. 

K vynikající pověsti středoevropského jazzu výrazně přispěli i čeští jazzmani, kteří v době totality neměli jinou volbu než odchod do ciziny. Jan Hammer, Miroslav Vitouš či George Mraz se prosadili mezi světovou špičkou i díky tomu, že se od amerických jazzmanů lišili jak průpravou z klasické hudby, tak i česko-moravskými hudebními kořeny. Punc kulturní svébytnosti mají i pozdější generace středoevropských hráčů, včetně členů Central European Jazz Connection. Ti ale získali oproti svým předchůdcům řadu výhod - včetně studia na nejlepších světových školách, a díky tomu se jim mnohem lépe daří posunout středoevropský hudební tavící kotlík do světového kontextu. 

Kuba Stankiewicz - piano
Kornél Fekete-Kovács - trubka 
Matúš Jakabčic - kytara
Tomáš Baroš - kontrabas