Nauka o afázii

Hudebně-zvuková kompozice Michala Rataje s texty Kathariny Schmitt je zaměřena na prostorové a performativní aspekty současného hudebního divadla. Nauka o afázii představuje hudebně-divadelní inscenaci pro mezzosoprán, violoncello, ženské vokální kvarteto, živou elektroniku a jednu herečku. Ve své knize Dětská řeč a afázie (1918) popisuje Emil Fröschels, rakouský lingvista a zakladatel logopedie, vztah mezi vývojem jazykových schopností u dětí, poruchami řeči a psychologií. Kromě dalších témat se zaměřuje zejména na výzkum výpadků řeči neboli afázii. Inspirováni Fröschelsovou knihou a jednou scénou z filmu Persona Ingmara Bergmana, v níž herečka ztrácí hlas, zkoumají libretistka a režisérka Katharina Schmitt a skladatel Michal Rataj jazyk, řeč a hlas. Otázka „Kdo mluví?“ je pro ně přitom stejně důležitá jako otázka „Kdo nemluví?“, respektive „Kdo není slyšet“. Inscenace se zabývá výzkumem hlasu jako základního prvku identity. Dramaturgický rámec tvoří dramatická situace mezi němou/ne-mluvící a mluvící postavou, která vyústí v širokou paletu různých hlasových projevů od zpěvu, Sprechgesangu, šepotu, mluvení až po řev. Stavy mezi mluvením a ne-mluvením jsou ukazovány v jejich vazbách na psychologii postav a prostorový zvuk celé inscenace se stává jejich zrcadlem.