Nothing Sad

Johannes Kepler je znám coby astronom – pozoroval, počítal a vysvětloval pohyb nebeských těles. Během svého pražského pobytu však napsal také pojednání o sněhové vločce. O šestiúhelné sněhové vločce – poutavé čtení o „ničem“ – tato esej z roku 1611 byla novoročním darem Keplerovu mecenáši Janu Matoušovi Wackerovi. Jedním z témat bylo také nic. Jak darovat něco co je nic? Co všechno je nicotné, bezcenné? Částečka prachu, jiskra, dým? Astronom Kepler jde přes Karlův most a v ten moment na něj dopadne sněhová vločka. Kepler zkoumá vločky pouhým zrakem. Zjistí, že každá vločka má šesterečnou symetrii, přičemž ani jedna není totožná s druhou, vznikly z kapky vody a najednou jsou pryč. „Co je to za sílu, která věcem dává jejich tvar? A proč zrovna takový tvar? Jaká hříčka přírody, dokonalá šestiúhelná symetrie s paprsky, přesto jen dočasná, tající okamžitě po svém zrodu. Krása, která se objeví, aby se vzápětí rozplynula. Byla tady vůbec?“

Představení se inspiruje Keplerovou esejí, fyzičností, architekturou a symetrií, stejně jako vločkami, hrou, estetikou i hledáním smysluplnosti. Fyzikální zákony a chemie určují náš svět, stejně jako nás utváří naše minulost a paměť. Energie rozvíří vlnové délky jak tance, tak představivosti. Pohyb, tělo, tanec vnímáme v daném okamžiku – je tu a najednou není, zmizí navždy pryč. Existoval vůbec? Tři těla v prostoru, jejich náhlé uspořádání, neustálá změna hmoty a tvarů jako spouštěč vzpomínek, emocí a obrazů. Kolik života můžeme vtlačit do jediného zamrzlého okamžiku?