A lidé žijí. Abdul.

Inscenace A lidé žijí. Abdul. vychází ze skutečného příběhu z Čečny zaznamenaného reportérkou Asne Seierstad o mladíkovi Abdulovi, který není stíhán a trestán za těžký zločin. Příběh se odehrává ve válkou rozvrácené Čečně a poválečném období zmatku, kdy se přežívající zbytky tradičního myšlení dostávají do rozporu s novým, zvenčí ustaveným, politickým uspořádáním země, a přirozené vztahy do rozporu s nároky totalitního režimu. Evropské pojetí zločinu a trestu v tomto prostředí ztrácí jasně definovatelné rysy i místo v žebříčku hodnot. Lidé, kteří znají Abdulův příběh jeho čin vědomě odpouštějí (nebo přesněji opouštějí) přijímají Abdula do společenství s přesvědčením, že označování viníků a potřeba je trestat nemusí vždy vést k očištění společnosti a k uspořádání, ve kterém je možné svobodně a beze strachu žít. Odpuštění/opuštění činu Abdula, a mnoha jiných, zde není morální ctností, ale nutností, jedinou nadějí na nekonfliktní neválečnou budoucnost. Výše než spravedlivě potrestat viníky je touha „normálně“ žít.