Člověku nad tím rozum i čurák zůstává stát

Je mi k smrti smutno.

Existuje ještě paralelní polis? Paralelní kultura? Proč se dnes dvacetiletý člověk vztahuje k undergroundu? Kolik toho má společného underground jako vědomé odmítnutí okolního „normálního“ světa, jako odchod z něj, jako vytváření společenství mimo něj s realitou dnešní nezávislé kultury?

„Kolem nás vyrostla cynická, zrůdná společnost, která má naprosto vyprahlou citovost a zajímá se hlavně o brutální zrůdnosti. Neonacisti se formujou a možná už příští rok založej stranu. Až tady budou lidi mlátit a mučit, až tady zvítězej, což není vyloučeno, tak se budou všichni divit. (…) Řítíme se do apokalyptický doby, ale mně je to u prdele. Underground přežije všechno. Komunismus nás drtil, ale aspoň se nás bál. Kapitalismus nás zalil asfaltem, a tím si myslí, že se nás zbavil. V tom asfaltu jsou však praskliny, kde se můžem schovat a o něco usilovat. Podmínky pro život jsou zhruba stejný jako tenkrát. A naštěstí nad námi nevisí Damoklův meč výslechů a kriminálů,“ řekl Ivan Martin Jirous prorocky v roce 2008. Jeho poezie takovému světu čelí, provokace a záměrná primitivita se střetává s religiózní zkušeností, přetéká v permanentní rozhovor s Bohem, v reflexi mizérie, kterou zakouší zkoušená duše napříč dějinami.

S anglickými titulky.